JANA KASALOVA

NEWS-HOME
BIO
PRESS


DRAWINGS

Lost Cities
Vlčí Jámy/Wolf Hollows (Wolfsgrub)
State
In the beginnig
De Humani Corporis Fabrica
Tabulae Terreae II.
Tabulae Terreae I.
Anticipation Stories - watercolours

PHOTOGRAPHY
The Closest
Like You

PAINTINGS

Cities
Siesta Animal

Anticipation Stories

VIDEO
State
The Animal That Therefore I Am: Consolation
The Animal That Therefore I Am: Even Like You

The Animal That Therefore I Am: Duality
The Animal That Therefore I Am: The Tide

OBJECTS
Anticipation Stories



 

We read the body instantly. Gender, age, power, as well as wear and tear. Just one glance suffices to decode another person. There is no doubt a pregnant woman projects a connotation for others that is more obvious than she probably is for herself at that moment. During her pregnancy Jana Kasalová began to trace the outlines and transformations of her body, probably in relation to the astonishment she felt at suddenly being read in this way. She was changing into a symbol that until then she has known only as an outside observer: "I ​​watched how my breasts increased and belly grew like a foreign object, and I felt a strong need to capture these changes; to record in drawings, and transfer to paper the changing state of this other body. "
She focused on the silhouettes, thus actually progressing like a scribe who intently seams the transition of one character into another – both similar, but with a changed meaning. It was somewhat surprising that this procedure led her to a model that she already knew well from her previous work (Terrestrial Maps / Tabulae terreae, 2002-2004). Individual contours lined up together in a way strikingly reminiscent of the contour lines on maps, "It was impossible to overlook the fact that through simple repetition, gradual reproduction and cross-hatching my drawings became a sort of landscape."

Plotting the maps of landscapes, however, has long been associated with the need to demarcate the border: to mark exactly where one territory ends and another begins. It is precisely this question that loses its significance during the state of pregnancy, because it is impossible to determine exactly where "my" ends and "your" starts. This experience, when one body transforms slowly into the body of another, rather than via the expected borders, sometimes even brings the mother to a staggering sense that something like this actually dissolves any dividing lines between people. That the bodies of women and men are more than intermediaries, and that individuals pose as characters as though in obeisance to some text from time immemorial which sounds to us like eternal law.

Thus the studies of the body called De Humani Corporis Fabrica (2009) formed a natural counterpart to the series of ‘written’ drawings called In the Beginning (2010-2011). Combination of two or three words emerge from an immense graphic sea like embryonic clusters, developing only gradually into more complex messages. Even though Kasalová has co-opted sentence fragments from the first chapters of Genesis and the Ten Commandments, she has also rather inadvertently revived insights by Presocratic philosophers who perceived the world as a gradual consolidation of originally amorphous substances: "From these as they are separated off earth is solidified; for from mists water is separated off, and from water earth. From the earth stones are solidified by the cold, and these rush outwards more than water. " as taught by Anaxagoras (fraction B16).

The feeling that the written word emerges gradually, as if it were induced from a hazy indistinctiveness, refers, among other things, to child play: "Before I could read or write, I made-believe that I wrote a long letter, imitating in my own way what I saw on the lines of books, "the artist recalls. "I think it could actually be compared to meditation. The lines in the cross-hatch patterns flow like a river, speech, book or embroidery. The repetitive process by hand was calming in an absolute way. "
In any case the urgent need for calm speaks to the simple principles which Jana Kasalová implanted in her mind at the time when she was looking after her newborn child: "I do not need to do two things at once. I have to concentrate." On the question of whether to make these marks using breast milk, she decided, despite several dilemmas, not to worry whether this was truly was something new under the sun. A considerably more compelling motive directed her actions: "I was writing myself. " After all she was literally flooded with a substance, which surprisingly enough, could be used entirely regardless to the original purpose, and yet, whether it served as an artistic gesture or for verbal communication retained a direct trace of the body. "I felt like Pollock, when I sent the extra milk on to the paper."
In her cycle of drawings with breast milk Jana Kasalová could convincingly experience her own presence via her work, as otherwise it was spiralling beyond control. "Sleep deprivation, exhaustion and an inability to focus were so dominant that only via these small records could I confirm my own existence in the here and now."
Undoubtedly the awareness that this particular ‘state’ or ‘condition’ would not be forever did play a role.  The sense of meaning that is alive right now - even to the extent that one can bear witness to one’s own body – will perhaps over time lose its relevance, if any, and may even cease to be intelligible.It seems that Jana Kasalová returned to one of the oldest reasons to draw or write something. After all, all art probably originated from the need to report on a unique ‘state’ to those who are not ‘there’ themselves; who were, are, or will be someone else other than the one that currently writes and draws itself.


Jaromir Typlt
Exhibition Curator (catalogue text)
Translation:  Herriet Landseer

 

Tělo přečteme okamžitě. Pohlaví, stáří, poškození, síla. Stačí jediný pohled a každý už zhruba ví, jak má tomu druhému rozumět. I těhotná žena se samozřejmě mění v takové bleskové sdělení, a dokonce se na jeho základě stává pro druhé podstatně srozumitelnější, než v tu chvíli bývá sama sobě.
Jana Kasalová si začala v průběhu těhotenství obkreslovat proměny vlastního těla nejspíš právě z údivu, že je najednou takto čtena. Že se mění ve znak, který sama do té doby znala jen jako vnější pozorovatel: „Sledovala jsem, jak se mi zvětšují prsa a břicho mi narůstá jako nějaký cizí objekt, a velmi silně jsem toužila tyhle změny zachytit, vyfotografovat, zaznamenat kresbou, a tak přenést na papír ten měnící se stav, to jiné tělo.“
Zaměřila se na obrysy, takže postupovala vlastně jako typograf, který soustředěně sleduje přechod jednoho písmena v písmeno jiné – sice podobné, ale se změněným významem. Určitým překvapením přitom bylo, že ji tento postup přivádí k modelu, který už dobře znala ze své předchozí práce (cyklus Mapy pozemské / Tabulae terreae, 2002–2004). Jednotlivé obrysy se totiž řadily k sobě způsobem nápadně připomínajícím vrstevnice na mapách: „Nešlo přehlédnout, že tím opakováním, postupným množením a šrafováním se moje kresby mění v jakési krajiny.“
Zakreslování krajin do map je ovšem odedávna spjato s potřebou zanášet hranice: přesně vyznačit, kde končí jedno území a začíná druhé. A právě tato otázka ve stavu těhotenství v podstatě pozbývá smyslu, protože se nedá přesně určit, kde končí „moje“ a začíná „tvé“. Zkušenost toho, že jedno tělo spíš pozvolna přechází v druhé, než aby s ním ostře hraničilo, dokonce nastávající matky občas přivádí až k závratnému pocitu, že nějak takhle se ve skutečnosti rozplývají jakékoliv dělicí čáry mezi lidmi. Že těla žen a mužů nejsou víc než prostředníky a jednotlivé postavy působí jako znaky hlavně proto, aby se poslušně skládaly v jakýsi text, který se tu píše odedávna a zní nám jako zákon.
Studie těla pojmenované De Humani Corporis Fabrica (2009) tak získaly přirozený protějšek v cyklu „psaných“ kreseb In the Beginning (2010–2011). Spojení dvou nebo tří slov se zde vynořují z nedozírného grafického moře jako zárodečné shluky, které se teprve postupně rozvinou ve složitější sdělení. Kasalová sice zvolila útržky vět z prvních kapitol knihy Genesis a z přikázání Desatera, ale něčím jako by spíš bezděčně oživovala postřehy předsókratovských filozofů, nazírajících svět jako postupné zahušťování původně zcela beztvarých látek: „Z těchto odlučujících se věcí se sráží země, neboť z mraků se odlučuje voda, z vody země, ze země pak se chladem srážejí kameny a ty vystupují více než voda,“ učil Anaxagoras (zlomek B16).
Pocit, že i psané slovo se vynořuje postupně, jako by bylo vyvoláváno z mlhavé nezřetelnosti, odkazuje mimo jiné k dětským hrám: „Když jsem ještě neuměla číst a psát, hrála jsem si na to, že píšu dlouhý dopis, a napodobovala jsem po svém, co jsem viděla v řádcích knih,“ připomněla si autorka. „Myslím, že by se to vlastně dalo přirovnat k meditaci. Linky šrafur plynou jako řeka, mluva, kniha nebo jako výšivka. Ten opakující se rukodělný proces mě dostával do absolutního zklidnění.“
O naléhavé potřebě zklidnění koneckonců vypovídají i jednoduché zásady, které si Jana Kasalová vštěpovala v době, kdy už pečovala o narozené dítě: „Nemám potřebu kombinovat. Musím se soustředit.“ K tomu, aby si tento zápis pořídila mateřským mlékem, se rozhodla navzdory všem úvahám, jestli to je nebo není něco nového pod sluncem. Vedla ji podstatně přesvědčivější pohnutka: „Psala jsem sama sebou.“ Vždyť byla doslova zaplavena látkou, která se kupodivu dala využít zcela bez ohledu na původní určení, a přece, ať už posloužila výtvarnému gestu nebo slovnímu sdělení, zůstávala přímou stopou těla. „Připadala jsem si jako Pollock, když jsem ty přebytky mléka posílala na papír.“
V cyklu kreseb mateřským mlékem si tak Jana Kasalová mohla přesvědčivě prožít svou přítomnost v díle, které jinak jen těžko dokázala mít pod kontrolou. „Nedostatek spánku, vyčerpání a nemožnost soustředit se byly tak silné, že jedině tyto malé záznamy mi mohly potvrdit, jestli vůbec existuju tady a teď.“
Ale svou roli bezpochyby hrálo také tušení, že ten zvláštní „stav“ není navždycky. Že významy, které jsou právě teď živé – a to dokonce do té míry, že se dají ověřit i na vlastním těle – možná za čas ztratí svou naléhavost, pokud vůbec nepřestanou být srozumitelné. Zdá se, že Jana Kasalová se tu vrátila k jednomu z nejstarších důvodů, proč vůbec něco kreslit nebo psát. Vždyť umění kdysi nejspíš vzniklo z potřeby podat zprávu o nějakém jedinečném „stavu“ těm, kdo v něm sami nejsou. Kdo byli, jsou nebo budou někým jiným než je to, co právě teď samo sebe píše, samo sebe kreslí.


Jaromír Typlt
kurátor výstavy (text katalogu)

 

Podemos leer el cuerpo de manera inmediata: Sexo, edad, desgaste, fuerza. Nos basta una mirada para descodificar y comprender al otro. La mujer embarazada proyecta sin lugar a dudas una imagen que es más obvia y comprensible para los otros que para ella misma.
Durante su embarazo, Jana Kasalová comenzó a trazar las líneas generales y las transformaciones de su propio cuerpo, probablemente llevada por el asombro que sintió de repente al ser leída de otra manera. Ella se fue transformando en un símbolo que hasta aquel momento había conocido solamente como observadora externa: “Observé cómo mis senos y vientre aumentaban, crecían como un objeto extraño, y sentí entonces una necesidad apremiante de capturar estos cambios, registrarlos en dibujos,  transferir al papel el estado cambiante de este otro cuerpo.”
Se centró en las siluetas, avanzando al modo de un tipógrafo que sigue atentamente la mutación de una letra a otra, muy similar, pero con un cambio de sentido. No deja de ser sorprendente que este procedimiento le llevó a un modelo que ya conocía bien desde su anterior trabajo (el ciclo Mapas Terrestres / Tabulae terreae, 2002-2004). Los contornos individuales se alineaban juntos en una sorprendente reminiscencia de las curvas de nivel que vemos en los mapas: "Era imposible pasar por alto el hecho de que por la repetición, reproducción gradual y rayado, mis dibujos se habían convertido en una especie de paisaje".

Dibujar paisajes sobre los mapas ha estado siempre claramente asociado con la necesidad de delimitar las fronteras, y marcar así con exactitud donde termina un territorio y empieza otro. Es precisamente esta cuestión la que pierde sentido durante el embarazo, porque es imposible determinar exactamente donde termina el "mi" y comienza el "su". Esta experiencia, cuando un cuerpo se transforma lentamente en el cuerpo de otro, en lugar de hacer con él una frontera precisa, a veces incluso provoca en la futura madre una asombrosa sensación de disolución de las líneas divisorias entre las personas. Como si los cuerpos de mujeres y hombres no fueran más que intermediarios, y los personajes signos para ser encajados en algún texto que se lleva escribiendo desde tiempo inmemorial y por eso nos suena como ley.

Por lo tanto, los estudios del cuerpo denominados "Humani Corporis Fabrica” (2009) constituyen un complemento natural a la serie de dibujos "escritos" titulada In the Beginning (2010-2011). Combinación de dos o tres palabras que surgen de un inmenso mar gráfico como racimos embrionarios, que se desarrollan gradualmente hacia mensajes más complejos. Aunque Kasalová toma fragmentos de los primeros capítulos del Génesis y los Diez Mandamientos,  también ha reavivado, quizá inadvertidamente, intuiciones de filósofos presocráticos, que percibían el mundo como una progresiva consolidación de sustancias originalmente amorfas: "A partir de estas cosas separadas se consolida la tierra, puesto que de las nubes se forman las aguas, y de las aguas la tierra, y de la tierra se solidifican las piedras por enfriamiento, y éstas sobresalen más que el agua" Tal como fue enseñado por Anaxágoras. (Fragmento B16)

La sensación de que la palabra escrita emerge gradualmente, como si se revelara desde una bruma indistinta, hace referencia, entre otras cosas, a los juegos infantiles: "Antes de poder leer o escribir, hacía como que escribía largas cartas, imitando a mi manera lo que había visto en las líneas de los libros," recuerda la artista. "Creo que podría compararse a la meditación. Las líneas del sombreado fluyen como un río, discurso, libro o bordados. Este proceso repetitivo a mano me llevaba a un estado de calma absoluta. "
En cualquier caso, la necesidad urgente de calma nos habla de los simples principios que Jana Kasalová se impuso en el momento en que estaba cuidando a su hijo recién nacido: "No quiero simultanear cosas. Tengo que concentrarme". En cuanto a la cuestión de si realizar estos apuntes utilizando la leche materna, ella decidió, por encima de dilemas varios, no preocuparse por si esto era o no algo nuevo bajo el sol. Sus acciones estaban dirigidas por un motivo mucho más contundente: "Me estaba escribiendo a mi misma." Después de todo, ella estaba inundada de una sustancia que, sorprendentemente, podría ser utilizada sin importar en absoluto su finalidad original, y que servía como un gesto, tanto artístico como relativo a la comunicación verbal, manteniéndose como huella directa del cuerpo. "Me sentí como Pollock, cuando puse en el papel aquella sobreabundancia de leche."
En su ciclo de dibujos con leche materna pudo Jana Kasalová de manera convincente experimentar la presencia propia en su trabajo. Una obra que de lo contrario no hubiera podido mantener bajo control. "La privación de sueño, el agotamiento y la incapacidad de concentrarme fueron tan fuertes que sólo mediante estos pequeños registros podía confirmar mi existencia  aquí y ahora".
Sin duda, la conciencia de que este "estado" o "condición" no sería para siempre desempeñó su papel. El sentido de lo que está vivo ahora mismo - en la medida en que uno puede dar testimonio de su propio cuerpo - , quizá con el tiempo pierda su importancia, si la tuviere, e incluso podría dejar de ser inteligible. Parece que Jana Kasalová ha regresado a una de las más antiguas razones para dibujar o escribir algo. Después de todo, el arte probablemente surgió de la necesidad de informar sobre un "estado" único a aquellos que no se encontraban en él. Estos eran, son, o serán otra persona distinta de la que en este preciso instante se escribe y  se dibuja a sí mismo.

Jaromír Typlt
Traducción: Ramón M. Machón Pascual